Nastoupí-li nový kronikář, má napsat něco nejprve o sobě. To není proto, že chce být z kroniky nejdůležitější. Smyslem kronikářova životopisu je, aby budoucí generace mohly poznat, co byl kronikář zač a jak se díval na svoji současnost. Je jisté, že ani sebelepší životopis neřekne vše. Konec konců ho píše stejný autor, jako ty budoucí řádky. Ale aspoň něco. Kronikář píše kroniku, jak obvykle praví kronikářská pravidla, svobodně, nezávisle, podle svého názoru. Přitom zároveň má popisovat dění věrně, pravdivě a objektivně. „Co je pravda?“, ptal se už kdysi Pilát Pontský. A o objektivitě mluvit zároveň s právem kronikáře na vlastní pohled je velmi ošidné. Udělám tedy maximum pro to, aby budoucí čtenáři dokázali pochopit nejen dobu, ale i souvislosti mého nahlížení na ni. Narodil jsem se 26. ledna 1954 v tehdy moderní porodnici v Londýnské ulici v Praze jako druhý syn svých rodičů. Do svého šestého roku jsem bydlel s rodiči na pražském Žižkově a v polovině 1. třídy základní školy jsme se přestěhovali na Vinohrady (tehdy už ne Královské), kde jsem vyrostl. Podstatnou část dětství jsem trávil u prarodičů v Rybništi v Lužických horách. Tahle část dětství a později mezi léty 1967 – 1971 také členství ve skautském oddíle ve mně zakódovaly potřebu pobývat v přírodě. Nebudu mluvit o lásce k přírodě a jejím tvorům. To dnes omílá kdekdo. Naučil jsem se žít v přírodě, být její součástí, patřit do ní. To mne nakonec vyhnalo z velkoměsta. Ale k tomu se ještě dostaneme. Když mi bylo deset roků, moji rodiče se rozvedli, což tehdy bylo ještě dost neobvyklé a pro ženu zpravidla náročné. Matka, která do té doby byla v domácnosti, si musela najít práci, a aby nás uživila, tak kromě denního zaměstnání účetní ještě po večerech uklízela. Z toho plyne, že jsme s bratrem víceméně rostli jako „dříví v lese“, a snad jen ono zmiňované členství ve skautském oddíle mi jakž takž dokázalo nahradit chybějící otcovskou výchovu. Po absolvování základní školy, v jejímž posledním ročníku jsem prožil krásný a poté i tragický „osmašedesátý“, jsem nastoupil na čtyřleté gymnázium v Botičské ulici v sousedství pražské botanické zahrady. Na gymnáziu jsem v přímém přenosu viděl „normalizaci“. Ředitelka, která mne přijímala, byla vyhozena a nahradil ji tělocvikář se „správným“ názorem. Namísto sice komunistického, ale pražským jarem pošpiněného ČSM se zakládal nový Socialistický svaz mládeže. Dodnes si pamatuji, jak jeden spolužák hlásal, že „buď tam půjdeme všichni, nebo nikdo“. Někteří z nás jsme řekli, že my ne. A tak tam nakonec vstoupili jen někteří. Podotýkám, že z mé strany to nebylo žádné hrdinství. Jednak jsem neuměl domyslet důsledky, a jednak jako technicky založený člověk jsem o humanitních oborech vysokoškolských studií, na které byl nával a kde „správně projevený názor“ byl podmínkou, vůbec neuvažoval. Navíc mne skaut naučil hlubokému odporu ke komunismu a jeho pokrytectví. Popravdě jsem vůbec nedokázal pochopit, proč lidé přijímají „normalizaci“, když drtivá většina byla proti okupaci. Pravda, ti dospělí tehdy pamatovali padesátá léta s popravami a doživotními tresty v Jáchymově. Proti tomu nakonec byla sedmdesátá vlastně selanka, byť na mravnost národa, jak se nakonec ukázalo, měla nejzhoubnější vliv. Ještě bych měl doplnit, že můj otec, se kterým jsem se už několik let vůbec nevídal, po okupaci v srpnu 68 odjel se svou druhou ženou do Německé spolkové republiky (tehdejšího „západního“ Německa) a později přesídlil do Švýcarska, kde žil v Urdorfu u Curychu až do své smrti. „Otec emigrant“ byl podstatný záznam v kádrovém profilu, i když si nejsem jistý, jestli bych se svou povahou neměl i tak problematickou profesní kariéru. Po odmaturování jsem se přes nevalné výsledky gymnaziálních studií dostal vcelku bez problémů na Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického. Přijat jsem byl do silnoproudého oboru Ekonomika a řízení energetiky. Ten jsem po různých peripetiích zakončil v roce 1979 státní závěrečnou zkouškou a obhajobou diplomové práce. Od té doby se honosím titulem Ing. Po skončení vysoké školy jsem, jak bylo tehdy povinné, musel absolvovat roční základní vojenskou službu. Nebudu zastírat, že tupý vojenský dril, násobený komunistickou hloupostí a pokrytectvím, ve mně zanechal pouze hluboký odpor k armádě. U skautů jsme slibovali věrnost vlasti. Představa, že bych pod tímto velením měl bránit vlast, mne přiváděla k myšlenkám na podzemní odpor a guerillu. Nakonec k boji za vlast nikdy nedošlo. Jediný nepřítel, kterého v té době naše vlast měla, sídlil na Hradě a v Parlamentu, pevně zaštítěn ideově „vedoucí úlohou Komunistické strany Československa“, kterážto byla článkem Ústavy, a vojensky nikoli vlastní armádou, ale sovětskou, která hnízdila v lesích středočeského kraje a devastovala přírodu. O těch studentských letech jsem se více rozepsal, aby bylo zřejmé, jaká byla moje duchovní výbava, a aby laskavý čtenář dokázal vnímat mé názory ve správných souvislostech. Po vojně jsem v podstatě hledal cestu, jak odejít z velkoměsta někam do klidného koutu naší země. Na začátku roku 1981 jsem Prahu definitivně opustil. Nejprve jsem nakrátko zakotvil v Trutnově, kde jsem dělal v textilce mistra elektrikářským učňům. Po drobné roztržce s komunistickým udavačem jsem odtud odešel. V té době jsem se oženil a s manželkou jsme strávili nádherné léto na hradě Kosti, kde jsem dělal chvíli údržbáře, poté průvodce a nakonec i přidavače v partě štukatérů. Tam jsem dokonce řezal sgrafito na Šelemberském paláci, které tam dodnes je a doufám ještě pár set let vydrží. Od 1. listopadu roku 1981 jsem našel práci i s bydlením v Závodech elektrotepelných zařízení v Rychnově u Jablonce nad Nisou, který se mi stal druhým a nakonec hlavním domovem. Zde (respektive v porodnicích v Jablonci nad Nisou a Turnově) se narodily naše čtyři děti a v Jablonci nad Nisou později i pět vnoučat, které do dnešního dne máme. Na tomto místě ještě musím zmínit jeden životní obrat. Na přelomu let 1980 a 1981 jsem konvertoval ke katolické víře. V té době jsem se připravoval na svatbu a na přípravu jsem docházel v Hostinném k otci Exnerovi. Byl to hluboce duchovní člověk, kněz, který zažil internaci v želivském klášteře. Přesto, že jsem za ním tehdy přišel velmi naivní a velmi nepřipraven, dokázal mne neuvěřitelným způsobem navést na cestu víry. Byl jsem pokřtěn jako miminko v porodniční kapli, s babičkou v Rybništi jsem chodil do kostela, šlapal měchy u varhan a pomáhal dědovi ministrovat. Ale víru jsem našel až v Hostinném. Ale to jsou samozřejmě nesdělitelné zážitky. Povídám to jen proto, že přítomnost Boží je pro mne samozřejmá, což může leckterého čtenáře zaskočit. V rychnovském ZEZu jsem zažil listopad 1989, který jsem samozřejmě přivítal s velkou radostí. Oproti velkým městům to v Rychnově moc nevřelo a já se snažil být aktivní. Výsledkem toho bylo, že jsem byl nejprve „kooptován“ do městské rady, jak se tomuto ne zrovna demokratickému způsobu tehdy říkalo, a v prvních svobodných volbách jsme pod hlavičkou Občanského fóra zvítězili. Tak jsem se vlastně spíš omylem dostal k funkci starosty. V té době se teprve vytvářely nové zákony a na ty staré komunistické se hledělo všelijak, takže se také povedly věci, které už později nebyly možné (třeba získání stavebního úřadu nebo převod bytového fondu z Okresního bytového podniku). Hlavně ale jsem se postupně vpravil do role starosty s tolerancí veřejnosti, kterou už pozdější politici nezažili a asi nezažijí. Asi i díky tomu se mi v této funkci podařilo vydržet šest volebních období, tedy 24 let. Po volební porážce v roce 2014 se mi podařilo od 1. dubna 2015 získat místo vedoucího oddělení krizového řízení na Magistrátu města Jablonce nad Nisou. Tolik můj kompletní životopis. V jeho závěru chci zdůraznit pro budoucí čtenáře. Nejsem roztrpčen volební porážkou v roce 2014. Nakonec jsem ji tak trochu čekal už pětkrát předtím. Na nabídku psaní kroniky jsem kývl, protože mne historie zajímá a protože chci popsat současnost maximálně objektivně. Ale jsem jen člověk a neumím se zrestartovat jako počítač. Proto se dá předpokládat, že i z mého popisu skutečností budou moje předchozí zkušenosti „čouhat jako sláma z bot“. Můj otec byl ekonomický emigrant. Neutíkal z Československa z politických důvodů. Byl to obyčejný automechanik a chtěl žít líp. Když dnes slyším lidi s opovržením mluvit o afrických nebo blízkovýchodních „ekonomických emigrantech“, otevírá se mi, velmi mírně řečeno, kudla v kapse. To jsou věci, které z hlavy nevymažu. Vnímejte tedy prosím mé názory v kontextu. V lednu 2017 František Chlouba